15. ledna 2017

Děti jako nelítostní duchovní učitelé?

Dítě jako duchovní učitel - to není žádná revoluční idea, vím. Někdo by možná namítnul, že dítě není nelítostné. Ale já tvrdím, že v tomhle ohledu je. Nebo přinejmenším ty moje jsou, protože to asi takhle potřebuju a nic jiného na mě neplatí. Někdo jiný má třeba velice trpělivého a laskavého dětského guru, jenže já to nejsem. V podstatě vždycky, když přemýšlím na tohle téma, vybaví se mi obraz starého kung-fu mistra z filmu Kill Bill. A taky, jak říká jeden kamarád, čím větší poklad, tím větší drak ho hlídá. 

                                          Zdroj: Pinterest


Původně jsem napsala dlouhatánský popis všeho, co se dělo se mnou a s mojí rodinou od doby, kdy jsem porodila svoje první dítě, milovanou Zorinku. Byla to výborná terapie, ale pak jsem to zase všechno smazala, protože se to netýkalo jen mě a přece jen šlo o dost osobní věci, a taky proto, že byste si museli myslet, jaká jsem ufňukaná kráva. Což nechci, žejo.

Dneska prostě vím, že za a) mám nestandardně náročné děti 
                                        b) nikdo to za mě nevyřeší a nikdo mě nebude donekonečna litovat
                                       c) jediný způsob jak se z toho nezcvoknout nebo neutéct je začít se na celou věc dívat jinak.

Moje děti mě opakovaně, neúnavně a ano, nelítostně, dostávají do krajních situací. Za ty čtyři a půl roku, co jsem mámou, jsem se dozvěděla hodně o sobě. O svém sklonu k sebelítosti, o svých vztazích s manželem a rodiči, o tom, co znamená dospělost. O svých fyzických i psychických hranicích. A pořád to nestačí, pořád někdy propadám depresi, beznaději a smutku. V poslední době dokonce víc, protože naše malá, roztomilá Andělka mě přivádí k šílenství svým nespaním a vyhrocenou separační úzkostí. Protože Zorinka je ve věku, kdy mě dokáže zkritizovat, nebo jen dobře mířenou poznámkou poslat moje mateřské sebevědomí ke dnu. A kňourá, furt.

Takže mám občas dojem, že už další den nedám. Prostě nevstanu z postele a je to. Budu tady ležet a plakat. Naštěstí mám muže, který mi pomáhá, kdykoli to jde. Mám mámu, která mě dokáže rozveselit a povzbudit. A mám pud sebezáchovy, který mi říká, že zůstat ležet by byla chyba. Propracovávám se k tomu, že sebetěžší situace je těžká především v naší hlavě, ačkoli je to klišé jako kráva. 
Čtu teď krásnou knížku od Wolf-Dietera Storla a ta mi moc pomáhá v tom, obrátit se tak nějak dovnitř, uklidnit se a neprožívat tolik kotrmelce, které se dějí kolem. Na tohle téma existuje tolik literatury, že mi je až hanba se rozepisovat, přede mnou to řekli jiní a mnohem lépe. Díky tomu silnému nepohodlí, kterému mě děti vystavují, jsem si uvědomila, jak málo pěstuju svou schopnost nepodléhat myšlenkám. Přišlo mi, že tváří v tvář každodenním povinnostem, rozruchu, hluku a únavě nemám šanci se duchovně kultivovat a přitom je to právě naopak. Jestli si chci zachovat radost ze života (a vím, že mateřství jako zdroj neštěstí se může jevit rouhačsky, nicméně kdo nezažil, neví jak to člověkem cloumá) a předat ji také dětem, je načase vidět kolem sebe příležitosti namísto křivd. Snažím se osekat všechny zbytečné starosti, neposlouchat zoufalé myšlenky a nepodléhat náběhu k hysterii. Neočekávat, nezlobit se, nelitovat. Brát věci tak, jak přicházejí a nehodnotit je. Když nutně potřebuju nějakou pomůcku, představím si indiány nebo křováky, jak by se asi postavili k takové situaci? V čem všem by se nenimrali, co všechno by nevěděli a bylo by to jedno? A co by naopak mělo význam? Pokouším se jít za ty hloupé, tendenční myšlenky, které máme všichni a napojit se (bože, to je slovo!) na univerzální moudrost, která je přítomná všude v přírodě a kterou pro svou civilizovanost neslyšíme. Všechno těžké úkoly! Ale je to správná cesta, alespoň pro mě, to vím. A pro mou pohodlnost bych to bez dětí třeba vůbec nezjistila. Je čas začít, tak do toho!



4 komentáře:

  1. Pokud se mohu vyjádřit k tomu,jaký je dítě učitel, tak nyní jiz z pohledu babičky. Vnučka mě naučila prinejmensim trpělivosti, sebeovládání i sebezapreni a probudila ve mě davno zapomenutou fantazii. Nikdy by mě nenapadlo, že já, s absolutním hudebním hluchem s ní budu před celou rodinou zpívat koledy. Falešně. Tak vydržte Zoe, s vnoučaty bude lip, plny úvazek bude na někom jiném:-)
    H.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji a přeji Vám i vnučce krásné společné dny!

      Vymazat
  2. Ahoj, jak už jsem psala, drž se. V hodně věcech co píšeš ti rozumím a soucítím a to své děti nemám. Kdoví, jakými učiteli pro mne budou mé děti. Neumím si sama sebe v této nelehké roli představit a tak to raději nedělám. Jsem ráda, že to mohu číst.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! Věřím, že každý má takové děti, jaké potřebuje a naopak že ony si vybírají své rodiče. Proto se neboj být mámou. Je to někdy pekelně těžké, ale ve výsledku smysluplné :)

      Vymazat