15. ledna 2017

Děti jako nelítostní duchovní učitelé?

Dítě jako duchovní učitel - to není žádná revoluční idea, vím. Někdo by možná namítnul, že dítě není nelítostné. Ale já tvrdím, že v tomhle ohledu je. Nebo přinejmenším ty moje jsou, protože to asi takhle potřebuju a nic jiného na mě neplatí. Někdo jiný má třeba velice trpělivého a laskavého dětského guru, jenže já to nejsem. V podstatě vždycky, když přemýšlím na tohle téma, vybaví se mi obraz starého kung-fu mistra z filmu Kill Bill. A taky, jak říká jeden kamarád, čím větší poklad, tím větší drak ho hlídá. 

                                          Zdroj: Pinterest


Původně jsem napsala dlouhatánský popis všeho, co se dělo se mnou a s mojí rodinou od doby, kdy jsem porodila svoje první dítě, milovanou Zorinku. Byla to výborná terapie, ale pak jsem to zase všechno smazala, protože se to netýkalo jen mě a přece jen šlo o dost osobní věci, a taky proto, že byste si museli myslet, jaká jsem ufňukaná kráva. Což nechci, žejo.

Dneska prostě vím, že za a) mám nestandardně náročné děti 
                                        b) nikdo to za mě nevyřeší a nikdo mě nebude donekonečna litovat
                                       c) jediný způsob jak se z toho nezcvoknout nebo neutéct je začít se na celou věc dívat jinak.

Moje děti mě opakovaně, neúnavně a ano, nelítostně, dostávají do krajních situací. Za ty čtyři a půl roku, co jsem mámou, jsem se dozvěděla hodně o sobě. O svém sklonu k sebelítosti, o svých vztazích s manželem a rodiči, o tom, co znamená dospělost. O svých fyzických i psychických hranicích. A pořád to nestačí, pořád někdy propadám depresi, beznaději a smutku. V poslední době dokonce víc, protože naše malá, roztomilá Andělka mě přivádí k šílenství svým nespaním a vyhrocenou separační úzkostí. Protože Zorinka je ve věku, kdy mě dokáže zkritizovat, nebo jen dobře mířenou poznámkou poslat moje mateřské sebevědomí ke dnu. A kňourá, furt.

Takže mám občas dojem, že už další den nedám. Prostě nevstanu z postele a je to. Budu tady ležet a plakat. Naštěstí mám muže, který mi pomáhá, kdykoli to jde. Mám mámu, která mě dokáže rozveselit a povzbudit. A mám pud sebezáchovy, který mi říká, že zůstat ležet by byla chyba. Propracovávám se k tomu, že sebetěžší situace je těžká především v naší hlavě, ačkoli je to klišé jako kráva. 
Čtu teď krásnou knížku od Wolf-Dietera Storla a ta mi moc pomáhá v tom, obrátit se tak nějak dovnitř, uklidnit se a neprožívat tolik kotrmelce, které se dějí kolem. Na tohle téma existuje tolik literatury, že mi je až hanba se rozepisovat, přede mnou to řekli jiní a mnohem lépe. Díky tomu silnému nepohodlí, kterému mě děti vystavují, jsem si uvědomila, jak málo pěstuju svou schopnost nepodléhat myšlenkám. Přišlo mi, že tváří v tvář každodenním povinnostem, rozruchu, hluku a únavě nemám šanci se duchovně kultivovat a přitom je to právě naopak. Jestli si chci zachovat radost ze života (a vím, že mateřství jako zdroj neštěstí se může jevit rouhačsky, nicméně kdo nezažil, neví jak to člověkem cloumá) a předat ji také dětem, je načase vidět kolem sebe příležitosti namísto křivd. Snažím se osekat všechny zbytečné starosti, neposlouchat zoufalé myšlenky a nepodléhat náběhu k hysterii. Neočekávat, nezlobit se, nelitovat. Brát věci tak, jak přicházejí a nehodnotit je. Když nutně potřebuju nějakou pomůcku, představím si indiány nebo křováky, jak by se asi postavili k takové situaci? V čem všem by se nenimrali, co všechno by nevěděli a bylo by to jedno? A co by naopak mělo význam? Pokouším se jít za ty hloupé, tendenční myšlenky, které máme všichni a napojit se (bože, to je slovo!) na univerzální moudrost, která je přítomná všude v přírodě a kterou pro svou civilizovanost neslyšíme. Všechno těžké úkoly! Ale je to správná cesta, alespoň pro mě, to vím. A pro mou pohodlnost bych to bez dětí třeba vůbec nezjistila. Je čas začít, tak do toho!



10. ledna 2017

Čteme: What´s Hidden in the Woods?

Svátky jsou za námi a konečně nabírám dech....pro začátek aspoň představím něco dalšího z naší dětské knihovny, v překladu Co se skrývá v lese?

Tuhle skvělou knížku od Ainy Bestard máme doma asi půl roku a pořád se do ní s chutí díváme. Je čistě obrázková, takže ji ocení už děti kolem dvou let, ale Zorince je 4,5 roku a rozhodně se s ní nenudí. Připomíná mi trochu jednu knížku z mého dětství, k níž byly červenomodré papírové brýle a s těmi získaly obrázky trojrozměrný efekt. V téhle knížce nejde o třetí rozměr, ale o schované rostliny a zvířata v lese - každá barva lupy ukáže něco jiného. Na fotkách to bohužel nejde moc zachytit, ve skutečnosti je to napínavé a zajímavé!

Krásné mrazivé dny!








9. prosince 2016

O dětském spánku

Nejdřív něco pozitivního na úvod: Zorince jsou čtyři a půl a už spí normálně. Z čehož vyplývá, že jednoho dne se prostě dočkáme a budeme spát celou noc. Hurá. 

A teď ty horší zprávy: občas se to může setsakramentsky protáhnout. Obě moje holky se narodily jako bdící nestvůry. Jsou obě úžasné, šikovné a nikdy bych je nevyměnila (no, možná jen občas vprostřed noci), ale co se týče spaní, je to k pláči (doslova).

Pointou tohoto příspěvku nebude objev uspávací techniky, stokrát bohužel. Chtěla jsem jen stejně postiženým matkám říct: není to vaše chyba! Když se narodila Zorinka, měla jsem naprosto zcestnou představu, že miminko přebalíte, nakojíte, uložíte do postýlky a ono spí. Zorinka spala asi hodinu před den a dvě hodiny v noci a mezitím řvala. Zkusila jsem všechno, VŠECHNO! ..a místy to bylo lepší, ale to jen díky tomu, že rostla. V zoufalství jsem se snížila až k Estivillově vyřvávací metodě, kterou jsem stejně vydržela asi jen tři dny a bylo to k ničemu. Přečetla jsem tuny diskuzí, příruček a psala jsem laktační poradkyni....nic. Pořád jsem se ale držela toho, že dítě má spát ve své postýlce, což jsem víceméně neustále dodržovala. Proplakaný (mnou i Zorinkou) noci skončily až kolem druhých narozenin, kdy začala v pohodě usínat a nebudila se, nebo jen výjimečně. 

Pak jsem čekala druhé dítě a měla jsem jasno v tom, co bylo posledně špatně. Nebohou Zorinku jsem prostě neměla nutit usínat ve své posteli, miminko má být u mámy, jak jsem mohla být tak blbá?! Takže Andělku mám od samotného narození u sebe, kojena je zcela dle svých potřeb ve dne v noci. A hádejte. Je to stejnej nespavec, akorát míň řve, protože má na dosah prso. Je jí osm měsíců a budí se každou hodinu, někdy si ze mě dělá živej dudlík a já trpím ve stejný poloze několik hodin, na druhej bok se otočit nesmím vůbec, protože to okamžitě zjistí a volá mě zpátky. Co se tím snažím říct? Nic s tím nenaděláte, pokud se vám takový děti narodí. úplně nejlepší je se s tím smířit a udělat to pro všechny co nejsnesitelnější (přičemž je jasný, že vy jako matka to prostě musíte vydržet). Některý dny jsou příšerný a tehdy mám vztek na všechny svoje kamarádky kromě jedné (zdravím Andreu), kterým děti spí plus minus normálně. Ale to je samozřejmě blbost - a tímto se vám omlouvám! Uklidňuju se, že to přejde stejně, jako už jednou...a do tý doby myslím na slova mojí maminky: hlavně přežít!


Homemade hračky: Zdravotnická brašna

Když se vynoří potřeba mít nějakou hračku, která v obchodě stojí tisícovku (plastový hrůzy za padesát korun nepočítám), je to přesně ten správnej moment zapojit mozek a šicí stroj. 

Před rokem chtěla Zorinka léčit všechny od plyšáků po naše psy, tak jsem jí ušila tuhle brašničku a nashromáždila pár lékařských propriet. Fonendoskop (samozřejmě že se to slovo hned naučila a návštěvám s ním vytírala zraky) máme od prababičky lékařky, zbytek se našel doma. Vzhledem k tomu, že už je taška přes rok v rušném provozu, je mírně jetá, ale třeba i tak někoho inspiruje, ostatně Vánoce máme za rohem, že...

Myslím, že mám zlomenou nohu, teplotu a řeznou ránu, tak se běžím nechat ošetřit....hezký den!








7. prosince 2016

Čteme: Animal Rescue

Ráda bych čas od času představila knížky, který já nebo děti čteme a prohlížíme. Tuhle máme oblíbenou - jmenuje se Animal Rescue, autorem je Patrick George. Je čistě obrázková - na každé dvoustraně je příběh jednoho zvířete, které můžete obrácením průhledné folie "zachránit". Třeba slůně dostat z cirkusu zpět k mamince nebo lišku z límce zpátky do lesa. Pokud vychováváte děti k respektu a lásce ke zvířatům, bude se vám určitě hodit. Poslouží jako pomůcka při vysvětlování, proč nechodíme do ZOO nebo do cirkusu. My jsme si nad ní už mnohokrát povídali a rozhodně se nám jen tak neomrzí. 




















V nejlepším zájmu dítěte

Někdy se to prostě tak sejde. Nespavý mimino spí ještě hůř než obvykle, druhý dítě mi vrátí ze školky s nějakou průjmovou virózou, muž do noci v zaměstnání a já mám chuť tady nebejt.

Jenže vesmír nikdy nespí, tak mi poslal do cesty tenhle dokument. Jmenuje se V nejlepším zájmu dítěte a mapuje situaci v kojeneckých ústavech, resp. pěstounské péči. Řeknu vám, že prvních pár minut jsem nevěděla, jestli to nemám vypnout, je to síla. Ale vydržela jsem do konce a teď bych se s vámi ráda podělila o svoje dojmy a pár informací. Nicméně pro komplexní pohled velmi doporučuju se na dokument podívat.

Nejvíc mě překvapilo, že problém vůbec není v nedostatku pěstounů, naopak jsou často nevytížení a čekají na miminko i mnoho měsíců. O umístění dítěte do té nebo oné péče rozhoduje sociální pracovník a to je jeden z kamenů úrazu. Buď je to normální, cítící člověk a snaží se dítěti najít pěstouna, nebo je to pro mě nepochopitelný druh, který prostě novorozence odsoudí k ústavní péči. A slovo odsoudí je na místě, protože podle slov lidí, kteří se v problematice vyznají, dostat dítě z "kojeňáku" k pěstounům už je posléze skoro nemožné.

Psychologicky je potvrzeno, že miminka vyrůstající bez své "vlastní" pečující osoby jsou deprivovaná, špatně prospívají a následky si nesou celý život. Ale na to nemusíme být psychology, každý rodič ví, jak dítě potřebuje k někomu přilnout, vědět, že je milováno a někam patří. Proto je tak důležité co nejrychleji po narození najít dítěti náhradního, byť i dočasného pečovatele - ostatně většina dětí z pěstounské péče se na rozdíl od těch ústavních dostává do adoptivních rodin.

Nejšílenější na tom celém je fakt, že zdaleka největší překážkou zlepšení je byrokracie a "politické důvody", které pro mě jako normálního smrtelníka bohužel nenabývají žádných konkrétnějších obrysů. Asi půjde o prachy, jak jinak. V Evropě jsme na prvním místě v počtu dětí umístěných v ústavech a přitom by v podstatě stačilo málo - neházet klacky pod nohy lidem, kteří mají chuť pomoci.

Kdysi fungoval lidský a spolehlivý systém - kmotři, kteří se o bezprizorné děti postarali. Stejně tak staré rodiče málokdo vyhnal, postižení nebyli schováni do ústavu a o zvířata bylo pečováno tak, aby byla zdravá a dlouho sloužila, ač to bylo z ryze praktických důvodů. Největší průser totiž je, když přenecháme zodpovědnost za slabé a bezbranné státu, institucím. Jejich špatné podmínky jsou pak vždycky starostí někoho jiného a nemůže za ně nikdo.

Co můžeme udělat líp? Především si uvědomit, že naše zodpovědnost sahá dál, než bychom si možná přáli. Není to pohodlné ani příjemné. Ale jestli má utrpení nějaký smysl, pak snad v tom, aby z nás udělalo lepší lidi, nemyslíte? Rozhlížejme se kolem sebe a pomozme, když můžeme. Možná není daleko doba, kdy budeme všichni odkázaní na vzájemnou pomoc. A hlavně, učme naše děti lásce, protože bez ní....však víte.


Odkaz na petici pro omezení ústavní péče je tady. Děkuju.







30. listopadu 2016

Nemám čas krvácet

Tahle hláška z dávno zapomenutého akčního filmu u nás zdomácněla. Vystihuje totiž dokonale situaci, kdy vám není dáno naplnit elementární životní potřeby. Krajní a zoufalá forma téhož, kterou tu a tam zařvu, zní "tady se nedá ani v klidu umřít". A věru nedá.

Čas jak známo má proměnlivou povahu. A nebo, abychom byli spravedliví, kvalitu či hustotu mu přisuzujeme my sami. Kdy to vlastně začíná? Mám pocit, že tohle dělení na "nestíhám", "tak rychle to uteklo", "tohle nikdy neskončí" a "už aby to bylo" se naučíme až s tím, jak rosteme a stárneme. Když jsem byla dítě, den byl akorát dlouhý, chvíle příjemné i nepříjemné trvaly stejně dlouho a rok byl mimo moje imaginační schopnosti. 

Mám tušení, že to souvisí se způsobem prožívání - malé dítě je obdařeno stejnoměrnou pozorností vůči všemu. Nepolevuje, nevybírá si, nesnaží se žádnému vjemu vyhnout, je vlastně odevzdáno úkolu prožít všechno, co se mu děje. A není to špatná strategie, protože, jak praví jiný citát: "Problém je, že si myslíte, že máte čas."

Právě, to si myslíme všichni. Kolik představ o budoucnosti vyprodukujeme za jeden den? Přiznávám, že často uvažuju, které země jednou navštívím, až děti povyrostou. Nebo jak budu spát, pomalu jíst a dívat se na filmy. A přitom moc dobře vím, že mám jenom ten čas, který kolem mě právě teď protéká. Ten čas není vůbec špatný, není v důsledku ani dobrý. je to zkrátka čas, který mi byl dán a já se musím rozmyslet, jestli ho nechám roztříštit do tisíce drobných úkolů, nepozornosti, únavy a otrávenosti, nebo se trochu profackuju a budu vnímat jinak, s vděčností.

Stejně je zajímavý, že nás stojí víc úsilí narovnat záda, myslet pozitivně a dělat dobrý skutky, než ochabnout tělesně i duševně. Asi jsme cestou něco ztratili a teď máme trochu času to zase najít.









27. listopadu 2016

První...

První adventní neděle, první příspěvek na blogu. Těžko říct, co mě vede k tomu, abych si zrovna v tomhle čase přidala další práci. Asi už to nešlo dál odkládat. Po dvanácti letech píšu sama od sebe - pro radost! 

Dvanáct let trvala rehabilitace mé chuti k psaní, kterou důkladně zadupalo univerzitní vzdělávání. A nebudu kecat, nebýt těch pěti let na mateřské, možná se rehabilituje dodnes. Blog je vlastně ideální nástroj pro matku - přehršel každodenních zážitků, které nikdo nechce poslouchat a zároveň záminka pro útěk k počítači je v součtu levná a dostupná terapie.

Nuže. Hoří nám první svíčka, citronové muffiny na zítra dětem do lesní školky jsou hotové, obě holky po obědě spaly. Takže mám umyté vlasy (hurá) a možná stihneme i to rozsvěcení stromku v Bělohradě. Občas mám skoro pocit, že to zvládám. Tak hezkou neděli!