V nejlepším zájmu dítěte

Někdy se to prostě tak sejde. Nespavý mimino spí ještě hůř než obvykle, druhý dítě mi vrátí ze školky s nějakou průjmovou virózou, muž do noci v zaměstnání a já mám chuť tady nebejt.

Jenže vesmír nikdy nespí, tak mi poslal do cesty tenhle dokument. Jmenuje se V nejlepším zájmu dítěte a mapuje situaci v kojeneckých ústavech, resp. pěstounské péči. Řeknu vám, že prvních pár minut jsem nevěděla, jestli to nemám vypnout, je to síla. Ale vydržela jsem do konce a teď bych se s vámi ráda podělila o svoje dojmy a pár informací. Nicméně pro komplexní pohled velmi doporučuju se na dokument podívat.

Nejvíc mě překvapilo, že problém vůbec není v nedostatku pěstounů, naopak jsou často nevytížení a čekají na miminko i mnoho měsíců. O umístění dítěte do té nebo oné péče rozhoduje sociální pracovník a to je jeden z kamenů úrazu. Buď je to normální, cítící člověk a snaží se dítěti najít pěstouna, nebo je to pro mě nepochopitelný druh, který prostě novorozence odsoudí k ústavní péči. A slovo odsoudí je na místě, protože podle slov lidí, kteří se v problematice vyznají, dostat dítě z "kojeňáku" k pěstounům už je posléze skoro nemožné.

Psychologicky je potvrzeno, že miminka vyrůstající bez své "vlastní" pečující osoby jsou deprivovaná, špatně prospívají a následky si nesou celý život. Ale na to nemusíme být psychology, každý rodič ví, jak dítě potřebuje k někomu přilnout, vědět, že je milováno a někam patří. Proto je tak důležité co nejrychleji po narození najít dítěti náhradního, byť i dočasného pečovatele - ostatně většina dětí z pěstounské péče se na rozdíl od těch ústavních dostává do adoptivních rodin.

Nejšílenější na tom celém je fakt, že zdaleka největší překážkou zlepšení je byrokracie a "politické důvody", které pro mě jako normálního smrtelníka bohužel nenabývají žádných konkrétnějších obrysů. Asi půjde o prachy, jak jinak. V Evropě jsme na prvním místě v počtu dětí umístěných v ústavech a přitom by v podstatě stačilo málo - neházet klacky pod nohy lidem, kteří mají chuť pomoci.

Kdysi fungoval lidský a spolehlivý systém - kmotři, kteří se o bezprizorné děti postarali. Stejně tak staré rodiče málokdo vyhnal, postižení nebyli schováni do ústavu a o zvířata bylo pečováno tak, aby byla zdravá a dlouho sloužila, ač to bylo z ryze praktických důvodů. Největší průser totiž je, když přenecháme zodpovědnost za slabé a bezbranné státu, institucím. Jejich špatné podmínky jsou pak vždycky starostí někoho jiného a nemůže za ně nikdo.

Co můžeme udělat líp? Především si uvědomit, že naše zodpovědnost sahá dál, než bychom si možná přáli. Není to pohodlné ani příjemné. Ale jestli má utrpení nějaký smysl, pak snad v tom, aby z nás udělalo lepší lidi, nemyslíte? Rozhlížejme se kolem sebe a pomozme, když můžeme. Možná není daleko doba, kdy budeme všichni odkázaní na vzájemnou pomoc. A hlavně, učme naše děti lásce, protože bez ní....však víte.

Odkaz na petici pro omezení ústavní péče je tady. Děkuju.